Setkání s kočkou divokou (Felis silvestris)

Asi před rokem jsem byl osloven panem Jiřím Kapounem, předsedou SCHEZ (Spolek chovatelů zubra evropského), a požádán o veterinární spolupráci na projektu reintrodukce zubra evropského do české přírody (podrobnosti o projektu napíšu v jiném článku). Z této spolupráce se mi naskytla příležitost strávit letošních prvních čtrnáct dní v srpnu ve Španělsku na terénní vzdělávací stáži v zubřím centru v San Cebrián de Mudá v Cantabrickém pohoří. Tento "výlet" mě stál pracovní léto, takže jsem ani neměl čas vyběhnout s foťákem do přírody. Nicméně toho nelituji, protože Španělsko stálo za to, jak po "zubří" stránce, tak po poznání nových přátel a cantabrické přírody.

Přestože na fotografování divokých zvířat nebyl moc čas, tak jsem si nenechal ujít možnost vyběhnout do kopců. Den před odjezdem jsme s mojí ženou Luckou, která mě na stáži doprovázela, vyrazili do hor v pět hodin ráno. Cestou přes dubové lesy jsme naslouchali "cvrčení" lelků lesních, kteří nám často zakroužili těsně okolo hlavy. Ve vyschlých kalužích zanechali své stopy vlci a o kousek výš se po stezce prošel jezevec. Místy se ozvalo zapraskání větví a nakyslý pižmový pach prozrazoval divoká prasata. Na louky nad horní hranicí lesa jsme se dostali se svítáním a rychle jsme stoupali na blízký skalní hřeben, abychom nepropásli východ slunce. Jen co jsme dosedli na skály, ještě teplé z předešlého dne, začal za protilehlým hřebenem vykukovat krvavý kotouč a za chvíli nás zalila žlutavá záře. Po několika zmáčknutích spouště jsem se otočil, abych se pokochal pohledem na ranním sluncem ozářené vrcholky Picos de Europa. Moji pozornost však upoutalo stádo laní s kolouchy, kteří právě vycházeli na louku přes asi 200m vzdálené sedlo. Jelení mláďata pobíhala kolem pasoucích se laní, když se v sedle objevil mladý desaterák. Jeleni se pokochali pohledem do údolí a odkráčeli do lesa na druhé straně hřebene. Bohužel, jeleni se nedostali do světla ranního sluníčka a byli dost daleko, tak se nenaskytla možnost pořízení zajímavého snímku. Přesto jsem se rozhodl, že se pokusím přiblížit a podívat se za jeleny do lesa. Když jsem prošel "lesní branou", byli už jeleni hluboko v lese. I tak jsem strnul údivem. Stál jsem mezi roztroušenými balvany a kmeny staletých dubů. Z rozpraskaných kmenů plných dutin vyrůstaly pokroucené větve, připomínající paže starců. Namísto chlupů z nich visely svazky vláknitých lišejníků. Emoce dokresloval právě zrozený sluneční svit. Byl to pohádkově strašidelný les. Tak takhle jsem si představoval domov skřítků a víl. "Tohle musí vidět Lucka!", vzápětí mi proběhlo hlavou. Vrátil jsem se na hřeben za Luckou, kde již pěkně pálilo slunce a začal jsem vyprávět o dojmech z pohádkového lesa. Mezitím ohřívající se vzduch zvednul do výšek supy bělohlavé. Čekání, že se některý přiblíží na fotitelnou vzdálenost, zabralo několik hodin. Když se už sluneční žár na bílých skalách nedal vydržet, rozhodli jsme se, že se půjdeme podívat do pohádkového lesa. Po chvíli kochání a rozjímání nad krásou zdejší přírody jsme se usadili u prastarého dubu s cílem vyfotit sýkory parukářky, které se snažily najít něco k snědku ve "vlasech" lišejníků. Najednou mě vyrušil pohyb u pět metrů vzdáleného balvanu. Nevinný pohled stvoření stojícího před kamenem ze mě vymáčknul slovo: "Kotě!". Lucka se na mě podívala s nechápavým výrazem, že mi už asi španělské sluníčko spálilo mozek. Tiše jsem procedil mezi rty: "Je tam kotě kočky divoké.". Ale mýlil jsem se, protože tam stály kočky tři. Pod velkým balvanem byla nora kočky divoké a její mláďata si zvědavě prohlížela ty dvě bytosti sedící poblíž. Asi si říkali: "To je ale krásná víla a ošklivý skřítek." Když jsme procitli z překvapení, přišla chvíle na pořízení několika záběrů tak vzácného zvířete. Bohužel, ostré popolední světlo, kombinované s tmavými stíny, nám neumožnilo získat obrázky, jaké bychom si přáli. Po chvilce cvakání jsme se rozhodli odejít, protože nám bylo jasné, že jsme se ocitli na místě, kde bychom neměli být a kočičí máma na nás určitě odněkud shlížela a jistě nebyla šťastná z naší přítomnosti. I přes ne příliš ideální podmínky na fotografování jsme šťastni, že nám tajemný les umožnil bezprostřední setkání s tak plachým zvířetem. Doposud jsem měl možnost zahlédnout kočku divokou pouze dvakrát ve slovenských Poloninách, ale vždy to byl jen okamžik, že mě ani nepadlo zvednout fotoaparát k oku. Několikrát se mi poštěstilo pozorovat kočku divokou v Kalahari a v Krugeru v Jihoafrické republice, ale tam žije jiný poddruh - Felis silvestris cafra. Proto, až se jednou ocitnete v "pohádkovém lese", tak si sedněte, naslouchejte a  třeba vám matka příroda nadělí setkání, jaké dopřála nám.

Kočka divoká (Felis silvestris) se vyskytovala na našem území relativně běžně až do konce 18. století. Následným vybíjením a ztrátou přirozených klidných biotopů došlo skoro k vyhubení tohoto druhu na území dnešní České republiky. Ojedinělé zprávy popisují pozorování kočky divoké v hraničních oblastech se Slovenskem a Rakouskem. V současné době  je její výskyt relevantně potvrzen v Podyjí. Ve Španělsku je poměrně silná a stabilní populace tohoto druhu. Rozlišení od kočky domácí s takzvaným "divokým" zbarvením není snadné. Kočka divoká bývá robustnější s kulatou hlavou a kratšími ušními boltci. Hlavním rozlišovacím znakem je kratší huňatý ocas. Špička ocasu má u dospělých jedinců zaoblený tvar (u kočky domácí špičatý). Konec ocasu bývá černý a dále je na ocase různý počet tmavých pruhů (nejčastěji 3-4). Hlavní potravou jsou hlodavci a ptáci. Jsou to samotářská zvířata. Samice na klidných odlehlých místech v členitém terénu (skály, kameny, křoviny atd.) rodí v doupatech nebo norách 3 - 5 mláďat. V podmínkách střední Evropy žijí kočky divoké v lesnatých oblastech a nevystupují do vysokých nadmořských výšek (nejčastěji do 400m n. m.). Kočka divoká je velmi plaché zvíře se zejména noční aktivitou a její spatření je velice nesnadné, spíše jen náhodné. Přesto si zasluhuje větší pozornost zejména na poli ochrany této krásné a vzácné šelmy.

Pod tímto balvanem se nacházela nora koček divokých.