Bahati

Ačkoliv toto není článek o fotografování, rád bych se podělil o dojmy ze soužití s malou surikatou v jedné domácnosti. Abych se úplně neodklonil od tématu těchto webových stránek, tak na závěr přikládám několik fotografií a na http://www.youtube.com/watch?v=TV2Rygg569c můžete shlédnout krátký film o dosavadním životě malé surikatky.

V říjnu loňského roku v zoologické zahradě ve Dvoře Králové, kde pracuji jako veterinář a moje žena Lucie jako ošetřovatelka na úseku šelem, se ve venkovním výběhu surikatám narodila mláďata. Asi po 2-3 týdnech byl ve výběhu nalezen jeden sameček. Mládě bylo silně podchlazené, hubené a téměř nedýchalo. Po prvních úvahách o eutanázii mě smutné oči ošetřovatelek přiměly k pokusu o záchranu surikatího drobečka. Po několika hodinách zahřívání a aplikaci teplých infuzních roztoků přímo do stehenní kosti se začalo ozývat jemné kvíkání, které rychle zesilovalo a večer se nám již po koberci batolilo surikatí miminko. Druhý den po důkladném nakrmení jsme se rozhodli vrátit mládě zpět do skupiny. Surikaty mládě ihned přijaly a začaly se o něj starat  jako o ostatní mláďata. Asi za týden však ošetřovatelky našly samečka ve stejném stavu, jako poprvé. Opět následovalo zahřívání a infuze a večer jsme již surikatku krmili z láhve instantním mlékem pro kočky. Bylo jasné, že již nemá smysl mládě vracet do skupiny. Pozdější návrat nebyl také možný, protože by členové surikatí rodiny brali mládě jako vetřelce a zcela jistě by ho zabili, což potvrzují zkušenosti z jiných chovů. Jedinou možností bylo mládě odchovat a poté se ho pokusit spojit se stejně starými surikatami a vytvořit novou skupinu. A tak jsme neplánovaně obdrželi nového člena rodiny.

Surikatí kluk dostal jméno Bahati, což je svahilský výraz pro štěstí. Bahati nás ihned přijal za svoji rodinu a vyžadoval naší neustálou přítomnost, jakmile nás neviděl, ihned spustil hlasitý kvíkavý křik. Ale ani v naší přítomnosti nebyl potichu, neustále něco vyprávěl ve své rodné „surikatštině“. Postupně jsme jeho jazyku porozuměli a určitými tóny, připomínajícími surikatí mroukání, jsme byli schopni Bahatiho ihned přivolat nebo napomenout, že dělá, co by zrovna dělat neměl. Zakrátko poznal a osídlil celý byt, ale nikde nevydržel sám a neustále nám byl v patách. Nezbylo, než se naučit šoupat nohama a chodit pomalu. Bahati se nikdy nenudil a měl pořád plné tlapky, ale také zuby, práce. Neustále někde pobíhal, do čeho šlo kousnout, tak do toho kousnul, vyhrabával drobky z koberce a špínu ze spár parket a neustále někde honil pavouky a vymetal pavučiny. Nejraději se pral s papučemi, nohavicemi kalhot a ponožkami, které si přenášel po bytě. Samozřejmě se snažil vydobýt si své postavení a uměl svými ostrými zoubky pěkně kousnout za hlasitého vrčení a prskání. V těchto situacích jsme ho museli rázně „srazit“, přitisknout k zemi nebo chytnout za kůži na krku, aby „chlapec“ pochopil, že si to nesmí dovolit. Surikatka to brzy pochopila, ale bylo nutné jí to čas od času připomenout. Jinak se Bahati choval velice mile, byl hravý, přítulný a rád se mazlil. Velice mě překvapilo, že toto zvířátko umí projevit radost, vyzývat ke hře a dokonce projevovat smysl pro humor. Troufám si říct, že inteligencí lze surikatu srovnat se psem. Na cizí lidi reagoval většinou zpočátku vrčením a prskáním, ale to po chvilce pominulo. K někomu byl ihned přátelský, ale určité osoby v oblibě neměl a choval se k nim až agresivně.

Samozřejmě, že jsme zvažovali, že si Bahatiho necháme, ale proti stojí četné zkušenosti s chovem ochočených surikat, které se v dospělosti snaží vydobýt si své postavení ve skupině a často silně koušou a stávají se agresivními. Hlavní problém je ovšem v tom, že se jedná o sociální zvíře silně fixované na členy skupiny a je pro ně velmi stresující, byť krátkodobé, odloučení od ostatních. Bylo by nemožné odjet a nechat Bahatiho o samotě nebo u někoho jiného. To by byl velmi nešťastný. Z tohoto důvodu bylo nutné Bahatimu najít novou rodinu a připomenout mu, že je surikata. Jediný možný způsob byl spojit ho s jinou stejně starou surikatou. Proto jsme v zoologické zahradě oddělili ze skupiny surikat Bahatiho bratra a spojili je spolu. První setkání bylo velmi mírumilovné a Bahati měl evidentně velkou radost, že vidí stejného tvora, jako je on sám. Jakmile jsme od surikatích bratrů odešli, spustil Bahati smutný volavý křik, začal pobíhat a hledat nás. Ačkoliv nám to trhalo srdce, museli jsme surikatku nechat „vyplakat“. Odpoledne již obě surikaty společně vyhrabávaly červíky z písku, tulily se pod lampou a věnovaly se surikatím hrám. Oba samečky čeká nový domov u soukromého chovatele, kde jejich novou rodinu doplní mladé samičky.

Ticho, najednou je u nás doma strašné ticho a smutno. Ještě chvilku potrvá, než přestaneme šoupat nohama a začneme normálně chodit. Podstatné ale je, že Bahati má novou a hlavně surikatí rodinu, kde bude určitě šťastnější, než kdyby zůstal s námi.